Johannes Doktor Faust.
Stará loutková hra o pěti jednáních.


Na základě české tradice obnovili
Arnošt Kraus a Jar. Vrchlický



Illustroval Fr. Šnajberk.




LOUTKY:

Doktor Faust.
Wagner.
Kašpárek, sluha Faustův, později ponocný.
Pik,
Mefistofl, ďáblové.
Král portukálský.
Královna.
Komoří.
Pimprle, syn Kašpárkův.
Vomáčka.
Čubicár.
Hausknecht.

Čerti, drabanti a komonstvo na dvoře krále portukálského.






I. Jednání.


(Studovna Faustova plná knih a přístrojů.)


1. výstup.

Faust (sedí nad velkou knihou):
Já všady Jan doktor Faustus zván,
ne práv neb mediciny doktor psán,
leč písma svatého jen znatel
a přeučený vykladatel,
zde trápím se a trudím moc
po celý den a celou noc.
Co platna jest mi učenost,
tak pes jen hlodá svoji kost.
Já ovšem z vlastních se pozved sil,
můj otec dělník v Majlandu byl,
já s bídou vždycky jsem jen zápasil.
Proč spokojený nejsem teď?
Ach, hlavou neprorazíš zeď,
to světa běh a bude zas,
zní ze všech stran teď zoufalství hlas.
Kdo sedlák, ten chce se baronem zvát,
kdo baron, chce se hrabětem stát.
kdo hrabě, knížecí korunu mít,
a kníže chce císařem, králem být.
Ach, vyznávám to s vroucím žalem.
Tak nikdo není spokojen s málem.
Proč já bych měl být spokojen?
Chci výš - a nechť jsem zatracen!
A co mi největší dělá bol,
ať rozhlédnu se v světě kol,
ať ve dne, v noci v knihách dlím:
po čertech velmi málo vím!
A vědět - přece všecko jest,
znát účel země, dráhu hvězd,
proč v světě vše se děje zrovna tak,
jak děje se, ne naopak?
A je-li člověk v tomto ruchu
jen němý svědek v říši duchů?
Co za hrobem nás očekává,
zda o pekle a ráji zvěst je pravá,
co bude pak, jak lačný chrt
až dohoní nás tetka Smrt?
Zda budeme jen suchý hnát,
či budem-li před Bohem stát,
jak theologia nás učí?
Ta pochybnost mne nejvíc mučí.
Hlas s pravé strany:
Ó, Fauste Fauste neblahý,
ó, zanech další rozvahy;
ty v theologii se vrať,
ta štěstí je a klidu máť!
Faust: Co slyším? Theologii zas?
To mýlí se ten cizí hlas.
Já theologii v malíčku mám,
od ní již pranic nedoufám.
Hlas s levé strany:
Ó, Fauste, Fauste neblahý,
ó, zanech další rozvahy!
Do školy kouzel rychle spěš,
moci a zlata nabudeš!
Faust: Aj, něco nového tu slyším,
čím pochybnost svou lehce ztiším;
já školu theologie znám,
však škola kouzel? Půjdu tam.
Nad knížaty já vládnout mám,
a zlata dost - ach, po tom toužím
a ve dne se i v noci soužím.
Mně levá strana lépe voní,
a proto jistě půjdu po ní.









2. výstup.

Wagner (klepe zvenčí na dvéře)
Faust: Dále!
Wagner: Oficiencí, Vaše milosti, venku stojí dva studenti, majíce knihu pod paždí, a chtějí s Vaší milostí mluvit a knihu Vám odevzdat.
Faust: Nemám dnes právě čas, abych se s každým studentem zdržoval. Řekli ti snad jména svoje?
Wagner: Ano, Oficiencí, jeden z nich nazývá se Fabricius, druhý Kornelius.
Faust: Kornelius, Fabricius? Ó to jsou jistě ti dva studenti, kteří studují hlavně umění nekromantické, s těmi si ovšem musím pohovořit a zeptat se jich, co mi nesou. Pojď, Wagnere! (Odejdou.)




3. výstup.

Kašpárek: Aá, košamadýne, košamadýne! No, což tu nikoho není? To je přece divná hospoda, nikde človíčka vidět, který by mně řádně posloužil za peníze a pak by mi ty peníze půjčil, bych mu mohl zaplatit. A jak to tady vypadá? Samé knihy! Či snad to ani není žádná hospoda? (Vrazí do stolku a shodí knihu.) Šakulinte, hnedle bych byl zavadil o stůl; a co to spadlo za knihu? Musím se tam trochu podívat, snad se mi tentokráte podaří něčemu se přiučit;
ale já vím, že je všechno marno, mně to už kmotři zavázali do kolébky, že mám zůstat malým hlupákem. - No, co pak to tu stojí? (Čte.)"De im-mor-ta-li-ta-te." To není zlé - "A-ni-mae-dis" - Dobrá to práce! - "qui-si-ti-o-nes." - No, no, jářku! - "septem." I třeba šeptem nebo nahlas, aby tomu kozel rozuměl, když je to francouzské. (Přemítá v knize.) I šakulinte, tady je připsáno něco českého. (Čte.) "Jak se má dělati" - i to ani nebudu číst, to znám, to je, jak se mají dělat z prosa kroupy a z ječmene jáhly, to je mi moc hloupé. - Co pak je tu ještě ? - "Jak se na-pra-ví po-ka-že-ná re-pu-ta-ce!" - Hrome, tomu se musím naučit! Tohle umět v čas voleb, zbohatnu. "Jak se mů-že pů-so-bi-ti a-by sta-rá bá-ba za-se o-mlád-la" - i to si snad vydělám ještě víc; u nás je tolik bab. Ale to všechno se mi ani nevejde do hlavy, ani si to nemohu pamatovat. Už vím, jak to udělám. Já si na tu knihu sednu, a ono to do mne naleze jako mravenci. (Sedne si na stůl) Výborně, tady se pěkně sedí!




4. výstup.

Wagner (vstoupí): Co je to za hluk? I ty, chlapisko malé, kdo pak ti to dovolil sednout si na stůl?
Kašpárek: Ad, ante, con, in, inter!
Wagner: Co to mluvíš?
Kašpárek: Sám nevím, co mluvím, když študuju!
Wagner: Tak, ty studuješ? To si však čiň jinde a hleď se dostati s té knihy dolů, než přijde můj pán.
Kašpárek: Což tvůj pán je ještě větší sprosťák než jsi ty?
Wagner: Hrubiáne! Kdo je sprosťák? Ale kdo by se zlobil? Což pak platí takový malý blázen jako jsi ty?
Kašpárek: Takový malý blázen platí málo. Takový, jako ty, platí za tři takové, jako já!
Wagner (shodí ho se stolu): Půjdeš-li pak z domu, prostořeký? - Ostatně zdáš se býti vtipným hochem, nechtěl bys u nás sloužit?
Kašpárek: Sloužit? I proč ne! Dostanu-li peníze a plat, liberaj a šaty, jíst a stravu, sloužit budu dost. A co pak mám u tebe dělat?
Wagner: U mne nic, u mého pána máš dělat všechnu práci v domě.
Kašpárek: Což nejsi sám pán?
Wagner: Já jsem doktora Fausta famulus. Já mu pomáhám v jeho studiích.
Kašpárek: A já zas mám pomáhat tobě v tvých! To bude dobře; ale víš co, rozdělme si tu službu. Jeden týden ty budeš posluhovat, a já budu sedět za kamny a druhý zas budu sedět za kamny já, a posluhovat budeš ty.
Wagner: Beze žertu, chceš-li sloužit pojď! Opovím tě u svého pána a dám ti hned kus pečeně od oběda - jinak se kliď - (Odejde.)
Kašpárek: Pečeni! Ó, s bohem tedy, zlatá svobodo, Kašpárek se jde zapsat do služby. (Odejde.)



5. výstup.

Faust: Kam jen se hnu, tam s duší dišput vedu,
jež každou chce mi odhaliti vědu,
k všem skrytým pokladům mne vésti,
a to prý všecko v této knize psáno jesti.
Odkud jen ti dva studenti se vzali?
Však, co mi po tom, když mi knihu dali,
tu velkou, pod páždí již měli.
Tam školy kouzelnické prý jest obsah celý,
Tak nyní půjdu bázně prost a děsu
do hlubokých a černých lesů,
kde nikdo z tvorů, ani z lidí
mne o samotě neuvidí.
Kruh udělám, planety nebes v něj -
hej, Wagnere, k službě se přichystej!



6. výstup.

Wagner: Co poroučíte, Oficiencí, Vaše milosti?
Faust: Můj Wagnere, dojdeš mi k malíři, aby mi půjčil kámen ku tření barev - chci něco malovat.
Wagner: Oficiencí, takový kámen a víc, čeho k malování třeba, mám sám.
Faust: Výborně, pojď tedy a pomoz mi vymalovat kruh planet. Musím ještě dnes se odebrat do lesa a tam pozorovat hvězdy a k tomu ho potřebuji.
Wagner: Oficiencí, dovolil jsem si přijmout do služby obratného člověka, abych se mohl více obírat studiem, jak jste mi to nařídil.
Faust: Dobře jsi učinil. Ať hned jde dnes se mnou, může mi svítit lucernou a na kraji lesa na mne čekat. Pojď nyní a pomoz mi malovat.
Wagner (odejde).
Faust: Ať třeba pekelný mne zastře dým
a třesk a jek - jenom když všecko zvím,
nejhorší připraven jsem na obludu,
ať ztratím život, jen když vědět budu!
Ať zjeví se mi v blesku, v plameni
sám živý ďábel - neznám zděšení!

Opona spadne.






II. Jednání.


(Les. Faust stojí prostřed kruhu pomalovaného.)


1. výstup.

Faust: Jelikož již tedy v kruhu stojím,
vás, duchové, se citovati strojím,
vás poprvé Styxem zaklínám,
ať přijde Pik a Mefistofel sám.
Podruhé zaklínám vás Acheronem!
Nuž, přižeňte se celým shonem
a zaklínám vás Plutem potřetí,
ať v běsné vaší havěti
se zjeví kníže pekel sám,
ni Satana se nelekám.
Tak zjevte se zde do jednoho,
o nichž zde v knize psáno mnoho!




2. výstup.

Pik (přiletí): Brrr - Fauste, co žádáš?
Faust: Ha, ty obludo pekelná, oznam mi, jakou čerstvost v sobě máš?
Pik: Když vystřelíš, já zároveň odletím, u terče kouli do tlamy chytím a tobě ji nazpět odevzdám.
Faust: To je krásná čerstvost, ale dá se příliš snadno vypočítati. To mi není vhod. Jaké jest tvoje jméno?
Pik: Mé jméno jest Pik.
Faust: Ha, obludo pekelná, ty nejsi v knize zapsán jako nejčerstvější ďábel. Apage!
Pik (odletí).



3. výstup.

Faust (opakuje zaklínání):
Sem, duchové, již nechte vzdoru.
sem přižeňte se v hlučném sboru
vy, kteří bydlíte v jícnech země,
sem, rychle, ke mně!
Vy, kteří bydlíte ve věčném ohni!
Země se pohni,
vzduchu se zatmi, plamene k výši!
Ať peklo mne slyší!
Mefistofl (se objeví): Fauste, Fauste, co žádáš?
Faust: Ha, ďáble, jakou máš ty čerstvost při sobě?
Mefistofl: Já jsem tak rychlý jako pomyšlení člověka.
Faust: Ano, to je čerstvost znamenitá, nad tu býti nemůže. Jaké jest tvé jméno?
Mefistofl: Mé jméno jest Mefistofl.
Faust: I tvé jméno se shoduje s mou knihou; zdali bys mi chtěl, Mefistofle, sloužiti?
Mefistofl: Jestli mně to můj kníže Pluto dovolí, chci ti sloužiti 20 let.
Faust: To jest mi málo. Zeptej se svého knížete Pluta, zdali mně můžeš sloužiti 36 let?
Mefistofl (odletí a hned zase přiletí): Už jsem se ptal a dostal jsem dovolení, abych ti šestatřicet let sloužil.
Faust: A vyplníš-li každý můj rozkaz?
Mefistofl: Každý, jenže musíš také přistoupit na punkta, která na tobě žádá vládce propasti.
Faust: Vy máte také punkta? Nuže, ať je slyším!
Mefistofl:
1. Nesmíš se na kříž ohlížeti,
ni Boha v paměti podržeti.
2. Nesmíš se do chrámu ubírati,
modlící knížky otvírati.
3. Bujnost těla dovoluje,
manželku vzít zakazuje.
4. Nesmíš se mýti po vše časy,
též nehty stříhat, ani vlasy.
5. Máš krví vlastní se podepsati,
po letech třicíti a šesti
ze tělo chceš mi s duší dáti,
až potud budeš žíti v štěstí!
Faust: Jaká to těžká punkta ten kníže Pluto si na mne vymyslil! To přece nelze přijmout. Na kříž se nemám ohlížeti, i ty obludo pekelná, vždy na něm visí pouhá dobrota!
Mefistofl: Ale vždyť to máte ve svých knihách psáno, že dvěma pánům nikdo nemůže sloužit.
Faust: To je pravda, vyhledám-li sobě pána jiného, musím opustit prvního. Tedy ti na tento punkt přistoupím. Ale s druhým punktem to nejde, už k vůli lidem ne. Co by tomu řekli moji spoluobčané, kdybych přestal chodit tak vzorně do kostela jako nyní?
Mefistofl: Jestliže ti na lidech záleží, mohu lehce odpomoci; udělám personu tobě zcela podobnou, která na tvém místě bude sedět a bude se i v modlení tobě rovnat.
Faust: Můžeš-li to dokázat?
Mefistofl: To je to nejmenší, Fauste!
Faust: O třetím punktu ani nemluvím. "Bujnost těla dovoluje, manželku vzít zakazuje". To mi vrtochů nedělá. Ale ze čtvrtého mne nevyvedeš. Nemám "se mýti po vše časy, též nehty stříhat ani vlasy" - vždyť bych za krátko vypadal jako jeden z vás!
Mefistofl: Toho se neboj, Fauste, čím déle se nerozčešeš a neumyješ, tím ozdobnější v očích všech lidí budeš.
Faust: S tou podmínkou ti na to přistoupím, ale ten pátý punkt mně odpusť. "Mám vlastní krví se podepsati". Přece nebudu si dělat bolest a řezat své vlastní tělo?
Mefistofl: Neboj se, já ti vyssaju tolik krve, co jí potřebuješ, a zcela bez bolesti.
Faust: Tu máš ruku moji, ale ať toho nejmenšího neucítím.
Mefistofl: Zde hned mám lahvičku, do které krev chytím; tu máš ji. (Ssaje na ruce jeho.)
Faust: Hle, co jest to, něco krve rozlilo se po dlani mé a tvoří zcela jasná písmena H. F. - co jest to H. F.? Běda, to znamená "Homo fuge", člověče prchni!
Mefistofl: Ano, prchni z tohoto kruhu, tam ke skále, ve které nalezneš psací náčiní, abys mohl rychle kontrakt podepsat.
Faust: Vyskočím tedy z kruhu a budu za krátko pravý Faustus, budu šťasten, poznávaje pravdu celou. (Odejde, skála se rozevře a za ním se zavře.)



4. výstup.

Mefistofl: Konečně se mi to podařilo toho muže peklu získat, tím i Plutovi a všem ďáblům radost způsobím. (Spatří Pika.)
Pik (plačtivě): Já to na tebe řeknu, žes' mně to zkazil s Faustem; kdybys se mu nebyl zjevil, byl by můj.
Mefistofl: Bloude, ty a Fausta přemoci?
Pik: Ale počkej, já získám také duši. Za krátko sem přijde sluha Faustův, a toho já dostanu do své moci.
Mefistofl: Hahaha! Kašpárka chceš lapit, milý Piku; já se o to nepokouším, neboť o takové dušičky Pluto nestojí. Ale kdybych se i pokusil, nesvedl bych to, neboť ve své hlouposti mají takoví lidé nejlepší zbraň proti našim nástrahám.
Pik: Ty bys to nesvedl, výborně, tedy se tím více o to pokusím. Ty ovšem mnoho umíš, ale na takové lidi, jako je Kašpárek, se musí s chytrostí: já mu tu napíšu, jak se duchové vyvolávají, aby to zkusil.
Mefistofl: Tys nezhojitelný ve své domýšlivosti, ale buď jist, že ti to zle dopadne, jestli se marně pokusíš a tím peklu hanbu uděláš. (Jde za Faustem do skály.)
Pik: On mi té slávy nepřeje. Teď to na cedulku napíšu. Tak, už jsem dopsal - ouha - teď bych byl hnedle také napsal, jak se duchové odhánějí. To musím přeškrtnout a teď cedulku zahodím, neboť už jde. Brrr - (Odletí.)




5. výstup.

Kašpárek (vstoupí): Já se toho svého pána nedočkám, to je čistá služba, vyprovázet lidi, do lesa. To je šakulintské, aby člověk dlouhou chvílí začal hledat houby, jen kdybych nějaké viděl. Ale hle, hle, co pak je to? (Vidí kruh.) Aha, už to vím, to je zahrádka; no, to by byl poslední hospodář, který by tady chtěl sázet hlavatici. (Nalezne cedulku, kterou zahodil Pik.) A jeje, co je tohle za cedulku? (Čte.) "Když jsi v kruhu a řekneš "Perlike", přiletí ptáci." I šakulinte, to je tedy Jana doktora Fausta čihadlo. A co pak to tady ještě stojí? Je to přeškrtnuto. "A když řekneš "Perluke"" - no co? Už nic. To nejspíš ti ptáci zase odtáhnou. I šakulinte, to musím hned zkusit. (Skočí do kruhu.) Perlike!
Čert (přiletí): Brrr!
Kašpárek: I kýž tě čert, to je ptáček! Jaký pak je to asi? Špaček to není, drozd také ne, ale havran to bude; holečku, ty se mi nehodíš do klece, ty bys moc zobal. Inu, to je pěkné čihadlo, škoda, že jsem s sebou nevzal pytel; proč pak nejdeš? Aha! - Perluke! (Čert odletí.) Tam jich bude víc! Perlike!
Druhý čert (přiletí): Brrr!
Kašpárek: Takového ptáka jsem ještě neviděl; to není ani havran, ani drozd, ani špaček, ale já už vím to je kos, protože má dlouhý nos. Drahoušku, ty se mi pranic nehodíš do mého pytle. Perluke! - Ale hleďte, na mou kuši, on je kusý. Ten už jistě byl někde v kleci. Hola, ptáčkové, nějaký jiný! Perlike!
Pik (přiletí): Brrria, Kašpárku, což nás nenecháš na pokoji?
Kašpárek: Ó, jemináčku, oni ptáci už umějí také mluvit.
Pik: Já nejsem pták!
Kašpárek: A co pak jsi?
Pik: Já jsem čert.
Kašpárek: I to by byl čert, já čerta nevolal, já volal ptáky.
Pik: Když už jsem tu, tak přece se mnou rozumně mluv!
Kašpárek: A co bych s tebou mluvil?
Pik: Proč se mne nezeptáš aspoň, jakou čerstvost mám?
Kašpárek: I co mi do toho? Kdybys byl k jídlu, ptal bych se, jsi-li čerstvý. Perlike!
Pik: Já už nepůjdu pryč, dokud mi neupíšeš tělo a duši svou.
Kašpárek: I ty blázne! Já tělo potřebuju sám a duši nemám. Perlike! - No, nehneš se?
Pik: Kašpárku, nezahazuj své štěstí, můžeš se ode mne mnoho dozvědít.
Kašpárek: Tak! Co pak jste dnes měli k obědu?
Pik: Smůlu a síru!
Kašpárek: Hahaha! S mákem? Anebo s tvarohem? Jak pak jsi stár, holečku?
Pik: Já jsem stár 1,200.000 let.
Kašpárek: A to jo. Já už se divil, žes tak malý, ale když jsi tak mladý, můžeš ještě růst. Perlike! No, nepůjdeš? Perlike!
Pik: Kašpárku, pojď z kruhu ven!
Kašpárek: A pojď ty sem!
Pik: Já nesmím.
Kašpárek: A já také nesmím. Perlike! Proč jen nejdeš? (Podívá se na cedulku.) I hrome! Perluke! (Pik odletí.)
Kašpárek: Ten mi nahnal strachu. Já místo Perluke pořád říkám Perlike! (Pik přiletí.) Už's tu zas? Co mi chceš?
Pik: Chci tě roztrhat.
Kašpárek: Na to jsi hloupý, a já ven nepůjdu. Perluke!
Pik (odletí).
Kašpárek: To jsem rád, že aspoň vím, že mi v tom kruhu nesmí nic udělat. Ale teď se těš, chlape černá, teď si namaž kolena lískovým sádlem, aspoň se dovím, jakou čerstvost máš. (Volá: "Perlike - Perluke" velmi rychle a často po sobě, čert vždy přiletí a zase zmizí.)
Kašpárek (se hlasitě směje): Hahaha, toho jsem dostal. Ale, už mám toho dost, a šakulinte, na té cedulce nestojí, jak se může z toho kruhu zase vyjít, aby pak ten černý chlap někde nečíhal a nechňapl mne jako červenka mouchu. Zkusíme to. (Vystrčí jednu nohu z kruhu, Pik ho hned za ní chytí. Kašpárek křičí, točí se na druhé a pere čerta, až mu nohu vyrve.) Perluke, perluke, perluke! Hleďte ho, on chtěl tančit tatrminet! Teď se zlobí, div mu žluč kolenem nevystoupí, ale co mi do něho? Jenže, šakulinte, já tady budu muset shnít anebo zplesnivět, když ten chlap bude tady pořád číhat. Ale, hlehle, ta zahrádka se dá sebrat - sláva! Vyhráno! Teď se do ní zabalím a půjdu domů a doma si do ní nasázím římbaby. (Zahalí se do kruhu a odejde.)

(Skála se otevře a je viděti Fausta, an píše.)




6. výstup.

Faust: Kontrakt je dopsán, čeho ještě třeba?
Mefistofl: Jenom podpisu tvého.
Faust: Dobře. (Píše.) Ego, Johannes -
Hlas anděla: Fauste, Fauste, co děláš,
že se čertu zapsat dáš,
uvaž vše, ó, Fauste, stůj!
Že je věčnost, pamatuj!
Faust: Co jest to, péro mi zmizelo - nemám psáti.
Mefistofl: Pro samé rozpaky a muky,
hle, vypadlo ti péro z ruky,
zde jiných per dost, jedno již
si rychle vyber, rychle piš!
Faust (píše): Ego Johannes do -
Hlas anděla: Fauste, Fauste, co děláš,
že se čertu zapsat dáš?
Na smrt, na věčnost pamatuj,
a nepiš dále, Fauste, stůj!
Faust: Opět mi péro zmizelo.
Mefistofl (podává mu jiné):
Co váháš, nač otálíš zas,
jen rychle podpiš, dokud čas.
Faust (píše): Ego Johannes doktor Faustus.
Hlas anděla (slabě z dálky):
Fauste, Fauste, co děláš,
že se čertu zapsat dáš?
Faust: Již stalo se, já řekl ano,
je vlastní krví podepsáno.
Nuž, zde je smlouva - služ mi věrně,
však vyděláš si výhru perně,
mé každé chceš-li hovět tužbě.
Nuž, Mefisto, se připrav k službě!
Mefistofl: Jsem spokojen; co pak bude první tvůj rozkaz?
Faust: Přál bych si, podívat se ke všem planetám, abych je poznal přesně, a pak do všech říší, co jich je na zemi.
Mefistofl: To se muže státi; nechtěl bys však zatím raději domů podívat se, jak se ve tvých pokojích vše leskne zlatem a drahokamy?
Faust: Dobrá, podívám se, jak jsi se o moje pohodlí postaral; jak pak se dostaneme domů?
Mefistofl: Chop se mých zad a za jedno pomyšlení budeme doma. (Odletí s ním.)

Opona spadne.





III. Jednání.


Síň v domě Faustově.


1. výstup.

Faust: Mefistofle!
Mefistofl (v podobě kavalíra): Tu jsem, Fauste!
Faust: Už jsem ledacos s tvou pomocí poznal a provedl, a jméno Faustovo je již známo po celé zemi. Přál bych si však poznat také cizí země; kam pak bychom se měli odebrat?
Mefistofl: Nejlépe jeti do Portukálu, tam král slaví velmi hlučně už třetí den svoji svatbu, ač je as třikrát tak stár jako královna.
Faust: A jest královna krásná?
Mefistofl: Velmi krásná, není jí rovné.
Faust: Tedy poletíme; nemám vzíti nějakého sluhu s sebou, abych důstojně vystoupil?
Mefistofl: Náš Pik pase pořád na Kašpárka, on ho přinese za námi, přijde ovšem mnohem později než my.
Faust: Dobrá, a Wagnerovi odevzdám celý svůj dům, aby na vše pozor měl. Pojď! (Odejdou.)




2. výstup.

Kašpárek: To je kříž s tím Wagnerem; pořád abych jen já pracoval, a on si zatím čte a píše. Teď zase mám vodu štípat a dříví navážit, a já bych chtěl zatím do hospody. Ale již vím, já mu to dříví hodím na hlavu a vody si pak vypláče dost.



3. výstup.

Pik (přiletí): Brrr! -
Kašpárek (se lekne): Jemináčku, teď je zle, kde mám kruh?
Pik: Kašpárku, kde je tvůj pán?
Kašpárek: Kde pak je asi můj pán?
Pik: Tvůj pán je tři sta mil odtud.
Kašpárek: To lžeš třistakrát jako čert, já jsem s ním před chvílí mluvil, a on mi vlastnoručně řekl, že jsem hňup.
Pik: Kašpárku, tvůj pán je v Portukálu a chce, abych tam také tebe odnesl.
Kašpárek: Ó, jemine, co by říkal žaludek, kdybych měl jeti tři sta mil?
Pik: Na jídlo a pití si ani nevzpomeneš. Tak rychle pojedeme. Ale chceš-li, abych tě odnesl, musíš mi upsat duši svou.
Kašpárek: Ale jdi, vždyť já neumím ani psát.
Pik: To nic nedělá, já ti povedu ruku.
Kašpárek: To bych se styděl, na stará kolena si dát vodit ruku.
Pik (plačtivě): Kašpárku, upiš se mi, prosím tě, já tě naučím všemu na světě; budeš nejučennějším ze všech.
Kašpárek: I to by mi scházelo, být takovým knihomolem, jako je náš Wagner.
Pik: Já ti dám za duši, co jen chceš, jen mi ji upiš.
Kašpárek: Tak mi dej loňské vajíčko od letošní slepice.
Pik: To nejde -
Kašpárek: Tak neslibuj.
Pik: Ty tedy duši nedáš? No, já ji ještě dostanu. - Teď pojedeme.
Kašpárek: Hahaha! Když nezaplatím, vezme mne s sebou zadarmo. Kde pak máš nějaký kočár?
Pik: Jen se chop mých zad. To si však pamatuj, nesmíš říci nikomu, jak se tvůj pán jmenuje, a odkud je, sic bych tě musel roztrhat.
Kašpárek: Což jsem hloupý, abych neuměl mlčet? Tedy se obrať; vždyť jsi hladký jako struhadlo, kam si mám sednout? Já odevšad spadnu.
Pik (obrací se): Dělej!
Kašpárek: Obrať se! Na nos si ti přece nesednu, ale tady nemáš žádné sedadlo.
Pik: Nežertuj se mnou, sic tě na sto kusů roztrhám. (Kašpárek si sedne, čert s ním odletí.)
Kašpárek (za scenou): Jemine, už jsem nad Přeloučí.

Proměna.

Královský sál na hradě portukálském.



4. výstup.

Vystoupí král v průvodu dvořanstva.
Král: Vás vítám, dvořané a páni,
ku veselému hodování,
by svatby naší třetí den
byl důstojně též oslaven.
Dva první, podle obyčeje,
maškarní vyplnily reje,
co třetí přinese nám dnes,
to bude nejvzácnější ples.
Nuž, komoří náš, vyjev směle,
co zosnoval jsi přeuměle;
co asi v tvojí moudré hlavě
nám vylíhlo se ku zábavě.
Královna: Však jedno přece musím říci,
a Vaše Milost pravdu dá mi,
a uznají to páni, dámy;
dost hudby divě jásající.
dost lidí mám již hlučení
i dvorného dost mučení.
Chcem tichými se bavit hrami,
cos vymyslete, co by z ticha
vše smysly kouzlem jalo nám,
a řeknu, komoří jste pýcha,
a čest vzdám vašim zásluhám.
Král: Má pravdu královna: dost hluku!
Dnes v těsném chcem se bavit kruhu,
jen v tiché hudby čarozvuku,
ať milý oddech nám jde k duhu.
Dřív dejte hrad i nádvoří
zvědavým davům uzavříti,
chcem' také jednou sobě žíti.
Nuž, mluvte, pane komoří.
Komoří: Ach, těžko - zlé jsou příkazy,
o čem by panstvu se as snilo?
Hra v míč a živé obrazy,
to všecko dávno již zde bylo.
Ó, věřte, též mi napadlo,
vám uchystati divadlo.
Leč umění to v době naší
v tak truchlivém je úpadku,
neb herci nehrají, spíš straší
v svých parukách a pozlátku.
V té tísni sáh' jsem k nejhoršímu:
Jen zahaleny clonou dýmu,
jenž rozprchne se mlhavý,
pravěku dávné postavy,
které si sami vyvolíte,
před sebou živé uvidíte.
Král: O tom již ledacos jsem slyšel.
Však pověz, jak jsi k tomu přišel.
Komoří: V myšlénkách já se ubíraje,
jsem z parku zabočil v stín háje
a zde jsem shledal: v stínu skal
host divný, cizí poutník stál.
Měl černý, dlouhý k zemi šat,
tvář bledou, v níž jen oko svítí,
a začal se mne vyptávat
po vašem dvoru, slyšel zníti
až v háj hlaholy plesných trub,
jež s královnou váš slaví snub.
Než potkalo se slovo v slově,
byl srozuměn a pohotově
zde ku vašemu zalíbení,
udělat slavné představení.
Král: Kdo je ten muž a odkud jde?
Komoří: Až z Majlantu je, nevím kde
to prapodivné město leží.
Královna: Ach, na tom pranic nezáleží,
jen je-li hezký muž a dvorný
a dovede-li bavit nás.
Král: Kdo vůči zlatu byl kdy vzdorný?
Poslechne na dukátů hlas.
Komoří (ku královně): Ó, stačí, uzří-li jen vás.
Král: Nuž, čaroděje zavolejte,
až začnou hry, všem vědět dejte!
Komoří (odejde).



5. výstup.

Kašpárek (nad jevištěm): Jářku, čerte, nehoupej, sic spadnu, ou, ou, Pik, Pik! - (Sletí před nohy královy.)
Král: Ha, co to vidím svýma očima? Človíček padne před moje královské nohy! Co jsi zač, příteli?
Kašpárek (běduje): Epe-pe-pe!
Král: Což jsi němý?
Kašpárek: Němý-mý-mý.
Král: Škoda tebe, žes němý. Vypadáš tak drobně, a přece zvláštní znáš umění. Jak pak dlouho jsi němý?
Kašpárek: Tak dlouho, co nemluvím.
Král: A ty jsi pěkný němý! Odkud pak jsi a co jsi zač: A jakou náhodou jsi se sem dostal?
Kašpárek: Ona to byla spíše shoda; můj kůň mne shodil dolů.
Král: Tys podivuhodný muž, že umíš jezdit vzduchem; jsi snad velký kouzelník.
Kašpárek: Neptejte se mne, já to nesmím říci, že jsem Jana doktora Fausta služebník, sic by mně čert krk zakroutil.
Král: Cože, ty jsi služebníkem slavného Jana doktora Fausta?
Kašpárek: Kdo vám to prozradil?
Král: Mnoho jsem již slyšel o učenosti tvého pána a přál bych si poznati ho. Jdi, přiveď nám ho sem.
Kašpárek (stranou): Přivést? A já ani nevím, kde ho v té Persii nebo Americe najdu. (Hlasitě.) Já nesmím jít.
Král: Proč pak?
Kašpárek: Já učinil doma slib, že neudělám nikdy krok pod pokutou sedmi krejcarů.
Král: Jen jdi, tvůj dárek tě nemine -
Kašpárek: Už běžím - a jak ho najdu, přivedu ho. (Stranou.) Jen ať nezabloudím do kuchyně nebo do sklepa. (Odběhne.)
Král: Snad tento doktor Faust je týž muž, kterého viděl náš komoří. Ha, tady již přicházejí.



6. výstup.

Komoří přivádí Fausta. Král, královna, komonstvo.

Komoří: Zde slavný nekromant, jenž doktor Faust je zván.
(K Faustovi.)
Zde portukálský král, můj nejjasnější pán,
a jeho mladá choť, ku jejichž pobavení,
jste slíbil uchystat dnes vzácné překvapení.
Král: Vás vítám, doktore, a poznat vás, mne těší,
jste velký učenec, však člověk často hřeší,
když silou smyslů svých se nad Boha chce vznést,
s tím nejsa spokojen, co úděl jeho jest.
Já doufám, přeslavné to vaše umění,
že v mezích zůstane dle církve učení,
neb, vězte, na víru a dobrý mrav zde dbáme,
a kejklům pekelným my rázem výhost dáme.
Faust: Co uvidíte zde pod prstem čaroděje,
to všecko hravě se a přirozeně děje.
(K sobě.) Jak sličná královna, jak luzná, vděkuplná!
(Nahlas.) Je mořem vesmír kol a život náš v něm vlna;
my, kteří žijeme, na povrchu se nesem,
jak hravé bubliny se leskneme a třesem.
Ti, kteří umřeli, ti leží tůně na dně,
však proč by nemohli se vznésti k světlu snadně?
Jen silné vůle kyn, a z bezdna k výši vstanou,
a jak my žijící odleskem žití vzplanou.
Královna: Mám skoro z něho strach a jeho čar se bojím.
Král: Čeho se obávat, vždyť já při tobě stojím.
(K Faustovi.) Nu, ctěný doktore, jste hotov s přípravami?
Ať v kruhu usednou si dvořané a dámy!
Faust: Co chcete viděti, mně vědět zapotřebí,
by ptáci ve vodě a ryby byly v nebi,
vše hračkou dokáži, či vidět chcete reky
a krále mohutné, jichž chvalozpěv zní věky,
či krásných zemí květ, edenských sadů růže?
Jen račte voliti a hned se státi může.
Královna: Mám touhu pradávnou, ach, odpusťte to ženě,
je marnivost v tom vždy, antické po Heleně,
tu chtěla vidět bych.
Faust: Zde v krátkém stane čase,
a věřte, jistě vy jí nezadáte v kráse.
Královna (k sobě): Ó, kterak dvorný jest.
Král (k sobě): Mně skoro zdá se drzý!
Faust: Tmu nejdřív udělám. Tak pozor, nyní brzy
se zjeví v zlaté mze tak jako ve zrcadle.
Ó, vizte, kráčí blíž, má roucho nad sníh padlé,
vlas rusý, bohatý jí poletá až k šíji,
kde v touze blahostné dvě labutě se kryjí
na luzném jezeře.
(Zjeví se Helena.)
Král: To zdá se čarování,
tam v jakéms zrcadle zřím jasně svoji paní.
Ty přece stojíš zde, zde u mne, já tě vidím,
já držím ruku tvou.
Faust: Myslíte, že vás šidím?
I tam ta živa jest.
Král: Však podobna mé ženě,
a toho nestrpím, ať zmizí neprodleně!
Královna: Ne, drahý, sečkejte, mne divadlo to baví.
Či snad jste žárlivý? Jeť odlesk můj to hravý,
tam bílé na stěně.
Král: Nuž, dobrá, pozor dejte,
teď Alexandra mi, doktore, zavolejte,
a jest-li na stěně tam odlesk pouze svítí,
on musí tahy mé a postavu mou míti,
jak onen zrcadlí tam všecky její vnady.
Faust (k sobě): Anebo tahy mé, vždyť, já jsem také tady.
(Nahlas.) Nuž, jak si přejete, zde Alexandra máte
a jistě podobnost s ním žádnou neshledáte,
to jiný bohatýr, jak štíhlých, zdobných oudů,
jak dlouhé kadeře mu líbají šíj v proudu,
jak dvorně klonit se a usmívati umí.
zda jemu Helena, co žádá, porozumí?
Hle, on k ní kráčí blíž a nad ni se níž kloní,
svým tělem mohutným to její útlé cloní
a, ďáble, líbá ji - ó, sladký pocit blahý!
A v tom, co líbá ji -
Král (vyskočí): Má, lotře, tvoje tahy.
To není umění, to ďábelská je síť.
Sem, pane komoří, stráž toho ptáčka chyť,
jej z hradu vyveď hned, ať víc se neodváží
v své drzé svévoli mé vstoupit na zápraží!
Toť pekla mámení a šalba zlověstná!
Královna: Ó, králi! ...
Král: Tichá bud, neb žena počestná
se nedá leckým jen tak líbat na zdařbůh!
Královna: Vždyť to byl obraz jen, hra stínů, prázdný vzduch.
(K sobě.) Však na rtech cítila jsem horké políbení.
Král: Pryč odtud, staniž se, co řek jsem v okamžení.
(Odvede divoce královnu, dvořané udivení se na všecky strany rozprchnou.)


7. výstup.

Faust: Mefistofle!
Mefistofl: Tu jsem.
Faust: Slyšel jsi, co mi král portukálský řekl, jakou potupu mi učinil?
Mefistofl: Zcela dobře.
Faust: Nuže, slyš, jak se chci za to na něm pomstíti. Ihned mi obrátíš řeku, aby zde tekla kolem hradu do moře, bouři a hromobití způsobíš, všecky mořské potvory mi vzbouříš, a já na nich prohánět se budu, pak mi postavíš na té vodě kuželky, já budu hráti; ale nohu si nesmím omočit, a až král udiven tím vším hlavu oknem vystrčí, ať mu narostou parohy, aby nemohl ani sem, ani tam, až mu, královna vyprosí odpuštění; tak se na něm pomstím.
Mefistofl: Fauste! Fauste! Co to žádáš? Což jsem pánem hromu? Což mohu bouři způsobit, řeky obracet? To nejde!
Faust: Pekelná obludo! A co naše smlouva, že mi každý můj rozkaz vyplníš? Ihned ať se tak stane, jak jsem chtěl!
Mefistofl: Fauste, Fauste, to nemohu učinit, raději ti vrátím tvou smlouvu.
Faust: Já nežádám své smlouvy zpět, já chci se pomstít a zaklínám tě, abys ihned tak učinil a rychle, sice budu ještě k tomu žádat, abys mně přinesl nejrychlejšího koně, a tak rychle, jak pojedu, cestu přede mnou dláždil a za mnou zase kamení odhazoval, anebo, abys mi otýpky písku vázal nejdrobnejší řezankou. Rychle, ty pekelná obludo!
Mefistofl: Běda, Fauste, vyplním tvé přání, ač musím k tomu čtyři tisíce ďáblů na pomoc si zavolati. Ale nezapomeň, že jsem ti vracel úpis tvůj. - Pojď, pojď, než bude večer, pomstíš se, jak se patří! (Odejdou.)


8. výstup.

Kašpárek: Kam jen se poděl můj pán? Hledám ho po celém hradě, a ti dvořané se mne nějak bojí, vyhýbají se mi na deset kroků.
(Jeden drabant přichází.)
Hola, to nejde, aby všichni se tak odstranili a na mne zapomenuli; poslední platí, já dostanu svou diškereci. (Tahá ho za šosy.)
Drabant: Odejdeš, ty knote čarodějnická! - (Strčí do něho, až se Kašprárek převalí a odejde.)
Kašpárek: Hrome, ty šakulintský štrapante, tak se nakládá s Jana doktora Fausta lokajem? Dobře, že jsem se zdržel, já bych nebyl nechal v něm jediné kosti celé. Ale co je to? Stmívá se, hřmí, a jemináčku, tamhle můj pán odlétá z hradu, a jak se ti strážci na něj zlobí! Ale jen ať se nedají do mne, šakulinte, Kašpárku! To by bylo zle! Kdo by mi odtud pomohl, tomu bych dal, co by chtěl!




9. výstup.

Pik (přiletí): Brrr, Kašpárku, tu jsem!
Kašpárek: Hlehle, starý známý z domova. Pojď, obejmi mne, Píčku, i ti domácí čerti jsou nám v cizině milí.
Pik: Těší mne, že filosofuješ, Kašpárku, aspoň uznáš bez dlouhého naříkání, že jsi můj. Víš-li pak, že tímto hromobitím se pán tvůj na celém Portukálu mstí, a tebe že tu opustil za to, žes ho prozradil? Buď se mně upíšeš, nebo tě chytnou a jako čaroděje tě upálí.
Kašpárek: Upálit! Piku, to já nesnesu, raději mne odnes domů.
Pik: Upiš mi svou duši!
Kašpárek: Koukej, Piku, nešlo by to bez úpisu? Aspoň máš lehčí náklad, než když neseš úpis a mne.
Pik: Už tě drabanti hledají! - Upiš mi duši svou!
Kašpárek: Odnes mne domů, tam se ti upíšu.
Pik: Ty slibuješ jako poslanec, ale já na sliby nedám. Buď se upiš, nebo sviť svému pánu na cestu.
Kašpárek: Ty nelítostný ďáble, vždyť víš, že musím domů, že jsem zadal o místo ponocného v Majlantě.
Pik: Já vím i více, že tě totiž dnešním dnem městská rada už ponocným jmenovala s tou podmínkou, že si vezmeš vdovu po starém ponocném.
Kašpárek: Šakulinte, já jsem úředníkem městským; Piku, což nemáš kusa srdce, že bys celé město Majlant nechal bez ponocného? Odnes mne!
Pik: Pan ponocný shoří zde v Portukálu, už dělají hranici.
Kašpárek: I ty nelítostný ďáble! Počkej! Ty mne tedy neodneseš bez úpisu. Ne? Tak ty proklaté zvíře, běž pro papír a inkoust, já se ti raděj upíšu, než bych se dal upálit.
Pik: Brrria, Kašpárku, to jsem rád! Než se nadáš, budu zase zde! (Odletí.)
Kašpárek: Přece mne ta kanalije dostala! Což pak není žádné pomoci? Co se to jen venku děje? Hahaha! Můj pán koulí kuželky na vodě. Juchchů, všech devět! Ale, co je mi to všecko platno? Jak se jen toho čerta zbavím? Koukej, ten dragant tady zapomněl ručnici, to je pěkný štuc; nemá sice kohoutku, ale tím lépe, aspoň se nestane neštěstí. No, těš se, čerte, tys mi nahnal strachu dost!
Pik (přiletí): Brrr, Kašpárku, už nesu kontrakt!
Kašpárek: Ty neseš kontrakt? Dobrá! Tedy se podívej na tu pušku, do té nabil před chvílí poustevník svěcenou kouli, buď mne odneseš domů, anebo tě tou koulí prostřelím.
Pik: To není pravda, Kašpárku, upiš se mi!
Kašpárek: Odnes mne, nebo... (Zdvihá pušku.)
Pik: Kašpárku, počkej, než bych dal do sebe střílet, všechno udělám. Ale máš opravdu takovou kouli?
Kašpárek: Hned to můžeš zkusit. (Míří.)
Pik: Kašpárku, nestřílej, vždyť já tě odnesu, ale ty mně přece podepíšeš ten kontrakt. (Pláče.) Sice já ani do pekla nesmím - huhuhuhu!
Kašpárek (sedne si na pohovku): Tady se zapřáhneš do té pohovky, a povlečeš ji vzduchem až k Majlantu, a dokud mne nesesadíš měkce a nepozorovaně za branou, mám na tebe namířeno. Hajdy!
Pik: Brrria! (Zapřáhne se a odvleče Kašpárka za hrozné bouře.)

Opona spadne.





IV. Jednání.


Studovna Faustova.

(Faust a Mefistofl právě přijeli z cesty, Faust se rozhlíží vůkol.)


1. výstup.

Faust: Po dlouhé době domov zas
i jeho půvab vítá nás,
svět za námi jak matný sen,
směs obrazů a dojmů jen.
Teď u krbu nad knihou duch
snad odpočine, plný tuch.
Mefistofl: Za námi světa shon i šum,
a opět jsi mi plný dum.
Co tebe, pane, plní žalem?
Faust: Ach, ovšem, svět jsme viděli,
jen jedno jsi mi nechtěl přáti -
já neviděl jsem Jerusalem.
Mefistofl: Chtěls tam se z hříchů svých snad káti
a místo se mnou s anděly
na schovávačku sobě hráti?
Faust: Nech šprýmu, nejsem veselý,
mně v duši padla velká tíž;
já zaplál, smrtelným svým zrakem
ten svatý uhlídati kříž,
jenž září s čela Golgoty
v cest lidských bludné mrákoty.
Jak obehnán kol byl bych mrakem,
tak výčitek mne honil rej;
já musil, musil vidět jej.
Tys vyhýbal se svaté zemi,
děls, tam jít není potřebí;
tu náhle světla ručejemi
ten kříž se zjevil na nebi,
plál na oblaku od východu
ku západu, jak z ohně stkán,
lil v duši úkoj, slast a shodu
hvězdami, duhou malován.
Však brzy zhasnul a s ním též
mír v duši mé, ó, rychle spěš,
ves um svůj sebeř, nelenuj,
zde taký kříž mi vymaluj!
Mefistofl: Od čerta žádaš příliš mnoho,
a nevím, co mít budeš z toho?
Já nejsem malíř; štětcem, barvou
já neumím se ohánět;
zde pracovat bych musil s larvou
a odvrácen a tisíc let;
a kdož ví, zda bych doved kříž!
Nech, to je pro mne velká tíž.
Faust: Já poroučím.
Mefistofl: Nu, to se řekne.
Jak myslíš, je to velmi pěkné,
však podivná ta mazanice
si žádá čertů na tisíce.
Kde vzít je mám, zda budou chtít?
Je proti tomu nás všech cit!
Faust: Já káži tak, já kříž chci mít!
Mefistofl: Pojď raděj, dnes je maškaráda.
tě mnohá holka uzří ráda,
u karet čeká mnohý druh...
Faust: Jsi otrok, služebný můj duch!
Já přinutím tě smlouvy mocí;
ty musíš též mi v slově státi!
Sbor ďáblů svolej ku pomoci
i peklo - však hleď malovati!
Hned vrátím naši smlouvu tobě.
Mefistofl: Nuž, budiž! Ustupuji zlobě,
ač bude mne to mnoho státi,
chci onen kříž ti malovati.
(Chopí štětec a maluje kříž, odvrácen od něho, pozpátku.)
Tak, čára jedna sem a tam,
teď na to druhý napříč trám,
pomáhej Belzebub mi sám!
(Obrátí se.) Nu, povedlo se?
Faust: Maluj dál!
Mefistofl: Jsem hotov.
Faust: Kříž ten celý není.
Kde nápis, jejž mu Pilát dal?
Nuž, rychle k dílu, pospěš teď
a nápis zhotoviti hleď!
Mefistofl: Ó, jaké zlé to týrání!
Tvůj otrok, jaké kruté věno!
Což nevíš, že to svaté jméno
jak vysloveno,
na sta mil ďábly odhání?
Oh, zní nám hůř než rouhání!
To psáti nechci, neumím.
to raději buď zápis tvým!

Faust: Sem štětec dej, co ještě schází,
chci dotáhnouti, plamenná
pak namalovat písmena,
jež Pilát psal, sám bez nesnází.
Nuž, diktuj: Jezus Nazarenus,
o salve, gratia tu plenus,
pak refugium peccatorum.
Nu, slyšíš to? - Rex Judaeorum!
Hle, jak se svíjí, jak se třese,
co přetéká mi srdce v plese,
jak odvrací se, šklebí v tváři,
co rajský mír v mé duši září!
Hlas anděla s výše:
Ó, Fauste, poslouchej ten pud,
toť hvězda spásy v noci blud,
kříž objímej vždy v noc i den
a můžeš býti zachráněn!
Faust (klesá na kolena před křížem):
Ó, svaté dřevo, na své pleci
jež na Golgotu nesl Bůh,
jak zázračné se dějí věci,
jak křídla dostává můj duch!
Jak padá s něho pochyb tíže,
jak v srdci klíčí rajský ples!
Jen k tobě blíže, dřevo kříže,
a z prachu letím do nebes!
Mefistofl (svíjí se a šklebí):
Ne, nesmíš ty mi býti ztracen!
Co klekáš zde tím před křížem?
On pekelným je ohněm zlacen
a ďábla drápy vryt je sem.
Faust: Dost lichých tu a marných řečí,
o duši svou chci teď mít péči!
(Modlí se.)
Mefistofl (vstane): Teď sebrat umění své musím,
svá v posled všecka kouzla zkusím.
Ó, Fauste, hleď - (roztáhne plášť, jímž ve vzduchu mává) a pozor dej,
ký obraz tu a rajský rej!
Tu všecky krásky starověku,
zde soujem půvabů a vděků,
o kterých snít můž' smrtelník.
Chceš Venuši, a je tu v mžik!
Má Semiramis tady stát?
Má Dido tebe objímat?
Chceš Kleopatru, ze Sáby
tu paní s všemi půvaby?
Chceš v moři sladkých plamenů
snad objímati Helenu?
Ten pravzor krásy, jenž jak zoře,
slyš, ta na portukálském dvoře
jen přelud byla, příšera.
Však svou se nyní sázím hlavou,
ty Helenu máš uzřít pravou,
(Helena přichází.)
s ní poznat kouzla veškerá,
jež láska chová v hlubině.
Hleď, již ti sedí na klíně,
jak velebná a přece něžná!
viz rusý vlas a ňadra sněžná,
jak usmívá se líbezně
a jistě přec a vítězně.
Faust (odvrátí se od kříže, který bledne):
Ach, ano, láska divy koná,
toť pravá Helena, toť ona!
I sám kříž bledne v šer a dým,
a Helenu jen tady zřím...
Tak o ní blouznil kdys duch mladý,
ó, sladké rty, ó, údů vnady!
Jsem zase Faust a stojím tady,
je pravda, že tě objímám?
(Odchází s Helenou.)
Hlas anděla slábnoucí: Již, Fauste, propadáváš tmám!
Mefistofl: Vyhráno, zas tu duši mám!
Po každé veta naději,
vy zpěváčkové rajských kůrů,
táhnete s dlouhým nosem vzhůru!
Přec v posled se vám vysměji.


2. výstup.

Faust (vyřítí se opět): Ó, běda, třikrát běda! Ti ďáblové mne hanebně podvedli, o moji srdečnou lítost mne oklamali. Já objal krásnou Helenu, a ona v náručí mé se proměnila v nejšerednějšího ďábla. Ty prapekelný duchu, jak jsi se osmělil mne podvésti?
Mefistofl: Kdo chce ptáky chytat, nehází po nich. Fauste, připrav se! Po dnešní dvanácté hodině jsi můj. Vypovídám ti službu.
Faust: Jak jest to možná? Vždyť smlouva zní na 36 let, a dnes je tomu teprve osmnáct, co jsme ji uzavřeli.
Mefistofl: Ano, ale každý čeledín, který je najat na rok, slouží ve dne a má v noci pokoj. Ty však jsi mne soužil dnem i nocí, pořád jsem ti musel být k službám, a proto se osmnáct let rovná šestatřiceti. (Odletí.)
Faust: Ó, ty hanebná lsti pekelná - jak jsem ztracen předčasně. (Sklesne. V tom bije rychle devět hodin.)
Hlas s hůry: Fauste, praepara te!
Faust: Co slyším to? Mám připraviti se na tu cestu poslední?
Hlas s hůry: Neslyšíš orloj věčna bíti?
Tvá hodina již, Fauste, zní.
Faust: Na slední cestu, ale kam?
A jsem tak stár a jsem tak sám!
(Trhne zvoncem.)



3. výstup.

Pimprle (venku): Co pak je to za cingilingi, už jste se vrátil Officiencí? A co děláte v tom pokoji, kde jinak nikdy, nebýváte?
Faust: Neznámý to hlas! Jen pojď sem!
Pimprle: A kudy jste se tam dostal?
Faust: Co ti do toho? pojď jenom!
Pimprle: Ale vždyť já nejsem oblečen, jak bych tam mohl přijít?
Faust: Oblec se, a přijď rychle!
Pimprle: Hned, hned, - už si zapínám kabát, teď si ještě obuju klobouk a nasa-dím vestu...
Faust: Jsi-li hotov?!
Pimprle: Pro pána, nespěchejte tak, já si teprv navlékám boty na krk...
Faust: Přiješ-li? Nebo -!
Pimprle: Hned hned, (chytne za kliku) vždyť jste zamčen, snad jste nepřišel domů oknem; (odemýká a vejde s lucernou) košamadýne, - i hrome, vždyť to není můj pán.
Faust: Kdo jsi, a kdo je tvůj pán?
Pimprle: Já jsem Pimprle, syn velezasloužilého ponocného Kašpárka a nehodný sluha jeho Officiencí pana rektora Wagnera;
Faust: Cože, Wagner je rektorem?
Pimprle: Ano, a kdo pak jste vy?
Faust: Já jsem doktor Faust. (Pimprle se převalí na zem.) Nelekej se mne -
Pimprle: I to já se nelekám, já se jen těším, že jste zde - (Chce utéci.)
Faust: Stůj, - neděje se nic zvláštního v tomto domě? -
Pimprle: Zlatý pane doktore, mnoho nového se tu děje, na střeše černý pták sedí, škaredě hledí a křičí "párá tě".
Faust (pro sebe): Fauste, praepara te!
Pimprle: A holubička chce tam vedle něho zasednout, a teď se perou -
Faust: Ó, běž se podívat, který vyhraje. (Pimprle odběhne.)
Již marno všecko! Dokonáno
mé trápení, než svitne ráno.
U mého Wagner pulpitu
čte studentům z mých sešitů,
dál pravdu hledá bez obtíží,
k němu se ďábel nepřiblíží.
On s hledáním se spokojí,
já chtěl ji mít a obejmouti...
Však marno vše - jak po boji.
Co pláč? Již musím zahynouti!
Pimprle (vrací se): Pane, holubice vyhrála.
Faust: Skutečně?
Pimprle: Ano, ulítla, a černý pták tam zůstal.
Faust: Běda mně! Slyš, človíčku, nemohl bys najmouti dva silné chlapy, aby můj dům hlídali do jedné hodiny; dám jim po dukátu za hodinu -
Pimprle: I najmu jich třeba pět.
Faust: A ty můžeš býti s nimi, tu máš peníze.
Pimprle (coufá): I dejte si jim je sám, a co se mne týče - já bych tu rád zůstal - ale - musím raději dohlížeti na ně a proto se odstěhuju někam, odkud bych na ně viděl.
Faust: Dobře tedy, ať mne nikdo nevyruší. (Odejde.)
Pimprle: I rukulíbam, košamadýne, dobře se vyspěte na tu dlouhou cestu po té pekelné káře; teď musím honem k panu Wagnerovi, aby snad sem nezabloudil, a půjdu s ním někam na nocleh - a co se té stráže týče - to by tak něco bylo pro kmotra Vomáčku, ten byl na vojně jenerálem nebo kaprálem, a pro kmotra Čubicára, ten na vojně nikdy nebyl, ale je u veteránů. (Odběhne.)

Opona spadne.






V. Jednání.


Náměstí, v levo roh domu Faustova, s oknem do předu, pak průčelí jeho se schody, v pravo chaloupka, v pozadí hostinec.


1. výstup.

Vomáčka a Čubicár (vystoupí a opatrně se rozhlížejí).
Vomáčka: Tak kmotře, bhb, bhb, tady budeme stát.
Čubicár (sklíčeně): Ano. Tady budeme stát.
Vomáčka: No, kmotře Čubicáre, kde pak se postavíte? Tadyhle, nebo tamhle?
Čubicár: Já, kmotře, nevím, já bych raději stál tam, kde je blíž domů.
Vomáčka: No, máte na výběr. Postavte se třeba tamhle. Mně je to kolem dokola jedno.
Čubicár (postaví se k rohu Faustova domu): A jak pak dlouho tu budeme stát?
Vomáčka: No, do jedné, to je jisté, a za hodinu dostaneme každý dukát.
Čubicár: Ale já bych rád věděl, kolik je to hodin do té jedné a kolik dukátů dostaneme?
Vomáčka: Jak jste kmotr, tak jste hloupý, to přece víte, že je teď devět pryč, kolik je to hodin do jedné?
Čubicár: Počkejte, kmotře (počítá na prstech), jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět - to je akorát devět -
Vomáčka: Ale, kmotře, tak přece nemůžete počítat, vždyť vy počítáte od jedné do devíti.
Čubicár: No, to je přece jedno: z Hloupětína do Přelouče, jako z Přelouče do Hloupětína.
Vomáčka: I co vás napadá, kmotře, to tak není, to se musí vypočítat matlamatikou.
Čubicár: Ale jděte!
Vomáčka: Počkejte, devět od jedné, to nejde, musím si vypůjčit - ne, tak to nejde; jedna od devíti je šest - ne, tak to taky nejde -
Čubicár: Ale, kmotře.
Vomáčka: Nevytrhujte mne, buďte tich, abych moh' přemýšlet, já to hned vypočítám. (Odstoupnou za schodiště, v tom bije rychle deset hodin.)
Hlas s hůry: Fauste, accusatus es!
Faust (objeví se u okna):
Běda, in peccatis natus,
Johannes Faustus accusatus!
Ach, ovšem, tíží mnoho vin
mou duši, která jeden stín,
zda poshoví mi Hospodin!
(Odstoupí.)



2. výstup.

Hlas ženský (v chatě Kašpárkově): Mužíčku, vstávej! Už bilo deset hodin - muži, vstaň! Kašpárku, poleju tě! Kašpárku, máš jít troubit - což se nevzbudíš? Kašpare, jsou tu od červeného vola, že potřebují jednoho k dardě.
Kašpárkův hlas: Už jdu.
Hlas ženský: I ty leden lumpe, k dardě se probudíš a k troubení ne? No, počkej - já ubohá žena!
Kašpárkův hlas: Mlč, lepší polovice, pan purkmistr sedí u koně a bude rád, když zatroubím později. (Okno se osvětlí, pak vyjde Kašpárek s lucernou, halapartnou a rohem. Zpívá):
Odbila desátá hodina,
chval každý duch Hospodina,
i Ježíše, jeho Syna!
Naposledy do sklenice,
třeba až k dnu pohledněte,
zavře dům se, okenice;
s žoldáky nic nesvedete,
zvlášť vy, kteří v noční době tajně sobě
rádi v kostky zahrajete.
(Zajde v pravo a vytrubuje desátou.)
Čubicár: Slyšte, kmotře, jak nám jeden dukát skáče v kapse.
Vomáčka: I nechte ho skákat a nevytrhujte mne, já už to měl hnedle spočítáno. Počkejte, devět od dvanácti je pět, jedna od dvanácti je devět, pět od devíti jsou tři. Dostaneme pět dukátů - pět dukátů, jak jsem řekl.
Čubicár: A kolik je to, jeden dukát?
Vomáčka: Ale kmotře, vy jste zas hloupý! Dukát, to je akorát dukát.
Čubicár: A jak to přijde, že jsem ještě jaktěživ dukát neviděl?
Vomáčka: Inu víte, kmotře, to je proto, že nemáme zlatou měnu.
Čubicár: Ale jděte! A mají jinde tu zlatou měnu?
Vomáčka: To víte, že ano, a tam je jim líp. Na př. v Netálii, vždyť jsem tam byl, jak jsem byl na vojně - to je na příklad - kolik tady máme platu denně?
Čubicár: No, čtyři šestáky, někdy pět.
Vomáčka: No, tak vidíte - tam mají čtyři, pět dukátů, protože mají zlatou měnu.
Čubicár: Kmotře, tam bych chtěl -
Vomáčka: Jak pak chcete do Netálie, když neumíte německy?
Čubicár: Ach, kmotře, kdybych to uměl! -
Vomáčka: To víte, kdybyste uměl německy, byl byste vzdělaný člověk.
Kašpárek (vrací se s levé strany okolo domu Faustova): On by teď každý chtěl být ponocným, ale ať to někdo dokáže, tak rychle vy táhnout máz a být hned zase doma. (Jde do chaloupky.)
Vomáčka: Co pak by ze mne bylo bývalo, kdybych nebyl uměl německy. To vám jakživ nezapomenu, jak k nám přišel pan jenerál do školy a ptal se: "Vos sind houpt bištontále ouf kanón und in kanón?" Žádný to nevěděl, až došlo na mne, a já řekl: "Vos mocht paj hinousflígn krúze špektákl vi kláne tunrvetr!" A jenerál na to ke mně: "Kút, morgen sáns frajtr." A tak jsem byl frajtrem a sloužil jsem teprv šest let.
Čubicár: A jak dlouho jste byl tím frajtrem?
Vomáčka: Patnáct let, pak mne supernaturyrovali, že jsem byl marod.
Čubicár: Já to vždycky říkal, že s němčinou to člověk může někam dotáhnout.
Vomáčka: Víte co? Já vás tolik naučím, kolik jí na stráži potřebujete. Dejte pozor; když se k vám něco zlého přiblíží, křiknete vojenské plnomocné slovo: "Holt, ver dó!"
Čubicár: Holt, holt, jak pak je to dál?
Vomáčka: Ver dó!
Čubicár: Per ho!
Vomáčka: No tedy, a když je to dobré, odpoví vám "kutfrajnd!"
Čubicár: Kudlfraj!
Vomáčka: Nýčko stůjte, ani se nehněte!
Pik (u Čubicára se objeví): Brrr!
Čubicár: Kmotře, slyšte! Holt, holt, holt! Jak je to jen dál? Per ho! Kudlfraj! (Pik ho přetáhne a odletí.) Kmotříčku, prosím vás, postavte se semhle!
Vomáčka: Ale, vždyť jste si to sám vybral, tak tam stůjte!
Čubicár: Prosím vás, kmotříčku, jděte tam.
Vomáčka: No, že jste kmotr, tak vám to udělám. (Přestaví se, bije jedenáct hodin, Faust se objeví u okna.)
Hlas s hůry: Fauste, judicatus es!
Faust: Běda, nejdřív accusatus a teď rychle judicatus.
Ó, v těch honbách divokých
my jsme zvěř a chrt je hřích.
Ten nás dále štve a žene
skrze hustá hvozdů loubí,
k tomu lovec ďábel troubí,
až zní peklem ozvěna,
je to honba šílená. (Zajde.)



3. výstup.

Kašpárek (ještě uvnitř domku): Ale ty také nenecháš člověka ani trochu si zdřímnout.
Žena: To je kříž s tím mužem! Jdi troubit, vždyť už před půl hodinou bilo jedenáct.
Kašpárek: Tak mi rozsvěť lucernu. Nerozsvítíš? Uvidíš, co udělám! Rozsvítím si ji sám! Teď dělá, jako by spala, ale mne vzbudit dovede! (Vyjde a zpívá):
Odbila jedenáctá hodina,
chval každý duch Hospodina,
i Ježíše, jeho syna!
Co se pod podloubím míhá?
Vláda duchů nyní kvete,
stín, hle v přeletu stín stíhá...
Od hřbitova tancujete
do kola a hbitě zostra
s kostrou kostra.
Vari!... V hrob zas ulehněte!
(Zajde v pravo a troubí jedenáct.)



4. výstup.

Vomáčka: Kmotře, slyšíte, jak se nám už zase dukát hází v kapse! (Pik stojí u domu, on jde k němu.) Co pak chcete zas tady, kmotře?
Pik (přetáhne ho): Brrr.
Vomáčka: Kakraherte, co je to? (Dostane ještě jednu.) Holt, ver do! (Pik odletí.) Kmotře, pojďte zase sem, už jsem jich za vás dost nahrabal.
Čubicár: Kmotříčku, jak pak je to na vojně, když někdo se stráže uteče?
Vomáčka: Ó, to je zle, za to je doživotní trest smrti, to se rozumí.
Čubicár: Ale sednout si smí na stráži?
Vomáčka: Ba ne, leda frajtr, když ho moc bolí nohy, smí se na chvíli posadit. (Sedne na schody a hned usne.)
Čubicár: Kmotře, kmotříčku, snad nespíte? (Jde k němu.) To já si taky sednu. (Pik přiletí a skrčí se u rohu.) Ale kam pak? Aha, tady je pěkný patník, to si odpočinu. (Sedne si na Pika, ten se vzpřímí, shodí a pere ho. Čubicár utíká, Pik se postaví k domu.)



5. výstup.

Kašpárek (vrací se s levé strany a zastaví se u okna Faustova): Šakulínte, co pak je to? Kdo pak je to? - Kdo pak svítí v pokoji mého bývalého pána, ve kterém přece nikdo nebydlí od těch dob, co Jan doktor Faust odjel do Portukálu. A pan doktor Wagner přec není doma, vždyť přenocuje u červeného vola. (Klepá halapartnou na okno.) Hola, příteli, kdo pak to tamhle svítí? Jste-li dobrý, odpovězte, a jste-li zlý, zhasněte aspoň světlo, abych vás neviděl.
Faust (u okna): Co pak chcete, ponocný?
Kašpárek: Co pak vy tu děláte v domě Jana doktora Fausta? I šakulinte, vždyť je to můj bývalý pán sám.
Faust: Tys to, Kašpárku? Těší mne, že jsem tě ještě uhlídal, neboť blíží se již poslední má hodina.
Kašpárek: I to snad ne; ale pro všechny případy vzpomeňte si, že jste mi tenkrát v Portukále zůstal dlužen za dva měsíce plat, nemohl byste mně jej zaplatit?
Faust: Milý Kašpárku, ještě před hodinou kdybys byl přišel. Ale všechny moje peníze a poklady zmizely, jsem chudší, než jsem kdy býval; najal jsem si dva strážníky a teď jim nemohu zaplatit.
Kašpárek: Věčná škoda!
Faust: Ale, počkej! Zůstal mi tu ještě plášť zlatem vykládaný a biret; ten ti dám, já ho už nepotřebuji.
Kašpárek: I ne, ne! Ona by ta šelma ďábelská mohla zrovna přijíti a sebrati mne na místě vás; raději vám to odpustím a těm hlídačům se postarám o výplatu.
Faust: Děkuji ti, Kašpárku; co pak jsi dělal celý ten čas?
Kašpárek: Ihned po našem odjezdu z Portukálu stal jsem se zde ponocným. A co pak jste tropil vy?
Faust: Ach, od té doby, co jsem tenkráte odejel, byl můj život jediný neklid.
Kašpárek: Zcela jako můj. Já od té doby už ani jednu noc jsem nespal.
Faust: Brzo na tomto konci světa, brzy na onom -
Kašpárek: Jako já. Brzo v červeném volu, brzo v černém koni.
Faust: Již jsem byl na nejlepší cestě zbavit se té společnosti a dojít klidu, kdyby mne nebyla jala touha po Heleně. Dosáhl jsem jí.
Kašpárek: Zcela moje historie. Jaký krásný pokoj bych mohl mít, kdybych si nebyl vzal ženu.
Faust: Ale v mé náruči proměnila se v škaredého ďábla.
Kašpárek: Na vlas moje historie, jak pravím.
Faust: A zmizela mi.
Kašpárek (pláče): Zmizela? Ó, šťastný pane! Kdybych já to mohl o své Heleně také říci!
Faust: Měj se dobře, Kašpárku; až odbije dvanáctá hodina, bude konec mému žití.
Kašpárek: Ale, pane doktore, což vám není pomoci? Hleďte tam ten domek, tam bydlí má žena. Schovejte se k ní, k té se čert neodváží.
Faust: Děkuju ti, chci raději být sám. (Odejde.)
Kašpárek: Šakulinte, to je mrzutá věc, s těmi čerty se pustit do smluv.
Pik (zastoupí mu cestu): Brrr, tak jest. A ty jsi mi tenkrát také slíbil, že se mi doma upíšeš, a proto si dnes, jak odbije dvanáctá, pro tebe přijdu.
Kašpárek: Což, ty si chceš pro mne přijíti? Za prvé jsem ti úpis jen slíbil, ale tys mne za to dopraviti nechtěl; za druhé: čert nesmí vzít žádného ponocného ve službě, a za třetí, čtvrté a páté se podívej na tohle: to je úřední poctivá halapartna ponocenská, a tou ti rozbiju tvou čertovskou kotrbu, jestli mně ihned pokoje nedáš. (Tluče do Pika a žene ho s jeviště. Pak jde domů.)
(Objeví se záře v levo, zároveň bije dvanáct hodin.)
Hlas s hůry: Fauste, Fauste in aeternum damnatus es!
Faust: Nuž tedy nejdřív accusatus
a později pak judicatus,
a potom ještě? Condamnatus!
Již vrzat slyším pekel brány
a skřípati v jich veřejích.
po slastech všech je, nadějích,
O, svíce sem, ó, zvoňte hrany!
Ó, spaste duši ubohou!
Ta rota ďáblů již mne chápe,
mne škubá a se na mne sápe
a kousá mne již do nohou.
Co platen duch i věhlas můj,
co platna sláva, učenost?
Před Pánem je to prach a hnůj,
tam platí cnost a nevinnost.
Již sáhá na mne pekel plamen!
Hlas s hůry: Es condamnatus, Fauste! Amen!
Ďáblové (se vyřítí s levé strany a odnesou Fausta).



6. výstup.

Čubicár (blíží se s pravé strany úzkostlivě, klopýtá přes jeviště, až dojde k Vomáčkovi): Hej, povídám, kmotře - pamatujte se, kmotře!
Vomáčka (protahuje se): Mhm, mhm, kde pak to jsem? A kde pak jste se tu vzal? To jsem vám mu jich namlel, až mne huba pálí. Ale kde jste byl vy? Mně se zdá, že jste utek.
Čubicár: Kmotře, já musel utéci, ono to na mne udělalo hrrr, a já hned z toho měl modřinu na zádech.
Vomáčka: Tedy víte, kmotře, já tedy dostanu dvakrát tolik, co vy - protože jste utek.
Čubicár: A vy, kmotře, vy si povězte, že jsem utekl, a já povím, že jste spal, a nedostaneme oba nic.
Vomáčka: Tak to uděláme takhle: Vy neřeknete, že jsem spal, a já zas neřeknu, že jste utekl. A teď se hleďte doklepat toho pána, co nás objednal. Já od toho spaní mám nějak sucho v hubě, já si zajdu na sklenku cifirindy. (Odejde.)
Čubicár (bouchá do vrat a volá): Pane - pane kasír - doktore Chrouste!



7. výstup.

Kašpárek (vyrazí z domku; lucerna, čepice, halapartna a trouba letí za ním; on vše sesbírá): Tak rychle jsem se jakživ ještě nevypravil a proč to všechno? Že jsem se ženě přiznal, že jsem Janu doktoru Faustovi nabídl útulek u nás. No, já si zase brzo někoho pozvu. (Zpívá.)
Odbila dvanáctá hodina,
chval každý duch Hospodina,
i Ježíše, jeho syna!
Kdo teď ještě bdíti může,
škůdník je a zlo jen plete.
tulák neb zlodějská kůže,
konopí již pro něj kvete.
Dlažbu jen má noha šlape, každý chrápe,
chrupnu též si - prominete.
Čubicár: Doktore Chrouste!
Kašpárek: Kdo pak to tady tak volá? (Svítí si tam.) Vždyť doktor Faust už asi odejel po poště. Co mu chcete?
Čubicár: Nevíte, ponocný, kde se tady vyplácí od stráže? Já jsem tu stál.
Kašpárek: I to je mi pěkný strážník. No, počkejte, hned vám zavolám kasíra, aby vás vyplatil. (Jde k hostinci a zabuchá.) Hola, hola, vyjdi tam ven na toho člověka a vyplať ho řádně. (Odejde, Čubicár se postaví k hostinci.)



8. výstup.

Hausknecht (hned ho plácne): Vos vilst?
Čubicár: Ach, bože, on na mne pošle Němce, já německy neumím, a kmotr tu není.
Hausknecht: Óbe, vos vilst? (Plácne ho zas.)
Čubicár: Pantatínku - prosím - prosím - já bych chtěl od té stráže ty dukáty.
Hausknecht: Vos, dukátn hóbn?
Čubicár: Tak, tak, dukáty.
Hausknecht: Klajch! (Plácne ho.) Tó host! Ajn - cvaj - traj! (Odejde a bouchne dveřmi.)
Čubicár: Takhle vypadá ta zlatá měna? To jsou ty dukáty? To bych také nebyl stál, kdybych to byl věděl. Tu jde kmotr. Když jsem já byl bit, ať dostane také.



9. výstup.

Vomáčka: Mhm - kmotře, jste už vyplacen?
Čubicár: Kmotříčku, na čisto!
Vomáčka: Nestrh' vám nic?
Čubicár: Nic, ten je hodný; už jsem ani nechtěl brát, on mně sázel nepočítaně.
Vomáčka: Jak jste kmotr, tak jste osel, já bych bral, jen kdyby chtěl sázet. Ale já vám povím, pojďte tam se mnou, já mu tam vlípnu nějaké německé slovo a řeknu, aby vám přidal, že jste moc zkusil a že máte děti.
Čubicár: Ó, já už ani nechci jen hleďte, abyste sám přestal brát. (Odejde.)
Vomáčka: Mhm - když nechceš, nech tak - blázen, kdo dává, ještě větší, kdo nebere. Ale mohl mi také říci, kde se mám hlásit; když on dostal dost, musím já dostat ještě víc. Kde pak mám zaklepat?
Kašpárek (se vrací): Co pak je to tady zase za posituru?
Vomáčka: Ponocný, mhm, mhm, já jsem tu stál na stráži, a kmotr Čubicár už dostal své dukáty -
Kašpárek: Ihned vám pošlu kasíra, hehehe, ten vás vyplatí.
Vomáčka (jde s ním): Mhm, Kašpárku, víte co? Přimluvte se za mne, aby mi přidal. Vždyť jsem skoro sám stál. Kmotr utek, to si myslete.
Kašpárek: Dobře, dobře, však on jich nasází dost. (Bouchá.) Hausknecht, jdi na toho chlapa a přidej mu, on mne prosil za přídavek. (Odejde a postaví se k domku.)



10. výstup.

Hausknecht (vyjde a hned ho plácne): Óbe vos vilst, lagramentský chlap?
Vomáčka: I lakramente, ten mne hned uvítal! I ty chlape!
Hausknecht: Óbe vos vilst? (Plácne ho.)
Vomáčka: Inu, čerta, on se ptá německy a já jsem všecko zapomněl, co jsem z vojny doma. Počkej, snad to nějak půjde. Mhm, mhm! Ich vul vartn státn, dukátn hóbn.
Hausknecht: Vos is dos! Vartn státn, dukátn, tó host dukátn!
Vomáčka: Tak, tak, dukátn!
Hausknecht: Tó host, dukátn (sází mu) ajn - cvaj - traj -
Vomáčka: To je přece divné, co se to opovažuješ, chlape, jen mi dej ještě jednu!
Hausknecht: Tó host!
Vomáčka (zlostně): Cože? Dej mi ještě jednu!
Hausknecht: Tó host!
Vomáčka: Dej mi ještě jednu, a já...
Hausknecht: Tó host... tó host... tó host! (Odejde.)
Vomáčka: U všech... to jsem nahrabal, tohle je krásná výplata. A ten kmotr mi taky mohl říci, jakými tady vyplácejí bankovkami, no jen co se sejdeme, tak se vyrovnáme. Jen vy, prosím vás, Kašpárku o tom žádnému nic nepovězte! (Odejde.)



11. výstup.

Kašpárek (sám):
Nepovězte, to se řekne,
zde však jiných řady sedí,
jistě povědí, co vědí,
že to bylo velmi pěkné,
co tu zřeli, uslyšeli.
Ať si dům již tleská celý,
Kašpárek se neulekne,
poklonu vám k zemi sekne,
ba nad jeho vtipem, žertem
nejpřísnější soudce změkne,
nezměkne-li, ať jde s čertem,
jako ryba ať si lekne!

Opona spadne.







Doslov.

O vzniku lidového dramatu o Faustovi mínění se rozcházejí; jedni považují je za původní německé dílo století šestnáctého, starší dokonce než nejstarší román o Faustovi (1587); druzí tvrdí stejně rozhodně, že hra je zpracováním dramatu slavného předchůdce Shakespearova Ch. Marlowe, The tragicall history of Dr. Faustus z r. 1588. nebo 1589. Jisto jest, že drama se hrálo v 17. a 18. století na jevištích německých a upoutalo pozornost Lessingovu, který napsal dle něho svého Fausta, prvního v literatuře knižní. Ale ani Lessingův Faust, ani Faust kočujících herců německých se nezachoval na naše dni. Onen se ztratil, tento byl s jeviště živých herců zatlačen na prkna marionetářů, a z rukopisů těchto konečně na počátku 19. století zaznamenáno několik her, z nichž věda se snaží seznat znění nejstarší. Nečekaje, až dospěje toho cíle, učenec a básník Karl Simrock obnovil r. 1846. dílo, pravě o své činnosti v předmluvě:
"Sebral jsem nejlepší rysy ze všech znění. Zásadního jsem nepřidal nic. Že dialog, provedení vůbec, náleží hlavně mně a že všechny verše jdou na můj vrub, netřeba uvádět."
Ve hře Simrockově a většině zachovaných textů německých čteme důležitý výjev na vrcholu hry: Mefistofeles slíbil Faustovi, že mu na všechny otázky odpoví dle pravdy, Faust se ptá, může-li ještě být spasen. Ďábel neodpovídá, prchá, Faust klekne a modlí se, ale marně, sveden Helenou upadne zase v osidla ďáblova.
Mohutnou tuto scénu nahrazuje několik her motivem jiným; na místo rozumové otázky nastupuje poetický a umělecký děj, myšlénka se stává obrazem; spasení září z nápisu kříže Kristova.
Nejlepším a nejstarším zástupcem této skupiny her je loutková hra česká. Jest ovšem překladem z němčiny, ale tak starým, že zachovala rysy dramatu Marloweova, kterých v německých textech již není. Známe ji z dvou textů, tištěných r. 1862. *)
Motiv křížový pochází z německé epické písně prostonárodní, známé z výtisků velmi starých; také v Čechách se zpívala "Historická píseň o dru Faustovi", kterou otiskl Fr. Jakubec v "Českém Lidu".**) Znění české a německé mají se k sobě prazvláštně, tak že buď český překladatel byl znamenitým básníkem, jakého bychom mezi písničkáři svými nikdy nebyli tušili, anebo text německý je přeložen z češtiny.
V tomto případě hlavní scéna našeho dramatu by byla původu českého, pocházejíc od znamenitého, ač neznámého básníka osmnáctého století.
S tímto starým českým Faustem počínali si autoři této knížky, obnovujíce jej, podobně asi, jako Simrock a slova jeho nahoře uvedená mohli napsat též o sobě, aniž jim třeba rozvádět, na vrub kterého z nich jdou verše; jen jedna scéna Simrockova (u dvora) měla poněkud vliv i na nový text. Jinak chtěli pouze přivésti k platnosti motivy, které v starém díle již dřímaly.
Čechové Fausta záhy přejali (vždyť ho považovali v 18. století za krajana), nejstarší román o něm v českém znění z r. 1611 byl teď v Světové knihovně znovu otištěn, podobně lze číst povídky pozdější, píseň - nehledě k Faustu Hněvkovského, Labyrintu slávy, Twardowskému, Překladům Fausta Goethova a Lenauova - ať tedy i staré drama české objeví se v nové a přece původní podobě.
Od let se přičiňuji o to, aby našim loutkářům se dostalo textů básnických na místo zkomolených komedií Kopeckého. Pro vrstvy lidové, které nikdy nepoznají divadla, které však jsou ještě tím přístupnější dojmům dramatickým, v horských vesnicích, na hranicích jazykových a za nimi, mohl by prostý loutkář stát se apoštolem umění. Nesmíme mu ovšem vnucovat děl básnických dilletantů, nýbrž dejme mu dramata skutečná, osvědčená již na jevištích světových, přizpůsobená prostým prostředkům divadla panáčkového a vkusu lidu, který si přeje:
ať fantasie řádí s chóry svými,
um, důmysl a vášeň s vroucností,
však, dbejte! šprým ať též je mezi nimi!
Chopí-li se divadla básníci, nebude zle o lidi, kteří budou dbát, aby loutkář nezkazil a neporušoval textů.
Neuplynulo ještě ani sto let od doby, kdy kára loutkářova byla jediným stánkem české musy dramatické, a nejsme tak bohati, abychom se pyšně odvraceli od ní. Sborem pro organisaci loutkových divadel mohla by se stát Národopisná společnost českoslovanská.
Obnovená hra o Faustovi, napsaná r. 1891, od kteréž doby hledala nakladatele, provozuje se již na loutkovém divadle přátel dra Paříka v Praze (u Fleků).

A. K.




*) M. Kopeckého Komedie a hry sv. 1., str. 111 až 133 (u Vilímka 1862) a Johannes doktor Faust, strašlivá komedie s čertem a ještě strašlivějším do pekla vzetím ubohého Fausta při strašlivém fajrverku a hrůzyplném hromobití (u Spurného téhož roku). - Obě hry vyšly překladem německým p. t. Das böhmische Puppenspiel vom Doktor Faust, Abhandlung und Uebersetzung von Ernst Kraus, ve Vratislavi 1891.
**) Viz Český Lid ročník V., 426 (otisk) a VII., 265 (pojednání o ní od A. Krause).





Doktora Fausta příběh připravil Pavel M. Franc v roce 1996. Budu vděčen za všechny připomínky.