Johannes Doktor Faust. Stará loutková hra o pěti jednáních. Na základě české tradice obnovili Arnošt Kraus a Jar. Vrchlický Illustroval Fr. Šnajberk.

LOUTKY:

Doktor Faust.
Wagner.
Kašpárek, sluha Faustův, později ponocný.
Pik,
Mefistofl, ďáblové.
Král portukálský.
Královna.
Komoří.
Pimprle, syn Kašpárkův.
Vomáčka.
Čubicár.
Hausknecht.

Čerti, drabanti a komonstvo na dvoře krále portukálského.

2. výstup. Wagner (klepe zvenčí na dvéře) Faust: Dále! Wagner: Oficiencí, Vaše milosti, venku stojí dva studenti, majíce knihu pod paždí, a chtějí s Vaší milostí mluvit a knihu Vám odevzdat. Faust: Nemám dnes právě čas, abych se s každým studentem zdržoval. Řekli ti snad jména svoje? Wagner: Ano, Oficiencí, jeden z nich nazývá se Fabricius, druhý Kornelius. Faust: Kornelius, Fabricius? Ó to jsou jistě ti dva studenti, kteří studují hlavně umění nekromantické, s těmi si ovšem musím pohovořit a zeptat se jich, co mi nesou. Pojď, Wagnere! (Odejdou.)

ale já vím, že je všechno marno, mně to už kmotři zavázali do kolébky, že mám zůstat malým hlupákem. - No, co pak to tu stojí? (Čte.)"De im-mor-ta-li-ta-te." To není zlé - "A-ni-mae-dis" - Dobrá to práce! - "qui-si-ti-o-nes." - No, no, jářku! - "septem." I třeba šeptem nebo nahlas, aby tomu kozel rozuměl, když je to francouzské. (Přemítá v knize.) I šakulinte, tady je připsáno něco českého. (Čte.) "Jak se má dělati" - i to ani nebudu číst, to znám, to je, jak se mají dělat z prosa kroupy a z ječmene jáhly, to je mi moc hloupé. - Co pak je tu ještě ? - "Jak se na-pra-ví po-ka-že-ná re-pu-ta-ce!" - Hrome, tomu se musím naučit! Tohle umět v čas voleb, zbohatnu. "Jak se mů-že pů-so-bi-ti a-by sta-rá bá-ba za-se o-mlád-la" - i to si snad vydělám ještě víc; u nás je tolik bab. Ale to všechno se mi ani nevejde do hlavy, ani si to nemohu pamatovat. Už vím, jak to udělám. Já si na tu knihu sednu, a ono to do mne naleze jako mravenci. (Sedne si na stůl) Výborně, tady se pěkně sedí!

Faust: Jelikož již tedy v kruhu stojím, vás, duchové, se citovati strojím, vás poprvé Styxem zaklínám, ať přijde Pik a Mefistofel sám. Podruhé zaklínám vás Acheronem! Nuž, přižeňte se celým shonem a zaklínám vás Plutem potřetí, ať v běsné vaší havěti se zjeví kníže pekel sám, ni Satana se nelekám. Tak zjevte se zde do jednoho, o nichž zde v knize psáno mnoho!

Faust (opakuje zaklínání): Sem, duchové, již nechte vzdoru. sem přižeňte se v hlučném sboru vy, kteří bydlíte v jícnech země, sem, rychle, ke mně! Vy, kteří bydlíte ve věčném ohni! Země se pohni, vzduchu se zatmi, plamene k výši! Ať peklo mne slyší! Mefistofl (se objeví): Fauste, Fauste, co žádáš? Faust: Ha, ďáble, jakou máš ty čerstvost při sobě? Mefistofl: Já jsem tak rychlý jako pomyšlení člověka. Faust: Ano, to je čerstvost znamenitá, nad tu býti nemůže. Jaké jest tvé jméno? Mefistofl: Mé jméno jest Mefistofl. Faust: I tvé jméno se shoduje s mou knihou; zdali bys mi chtěl, Mefistofle, sloužiti? Mefistofl: Jestli mně to můj kníže Pluto dovolí, chci ti sloužiti 20 let.

Faust: Můžeš-li to dokázat? Mefistofl: To je to nejmenší, Fauste! Faust: O třetím punktu ani nemluvím. "Bujnost těla dovoluje, manželku vzít zakazuje". To mi vrtochů nedělá. Ale ze čtvrtého mne nevyvedeš. Nemám "se mýti po vše časy, též nehty stříhat ani vlasy" - vždyť bych za krátko vypadal jako jeden z vás! Mefistofl: Toho se neboj, Fauste, čím déle se nerozčešeš a neumyješ, tím ozdobnější v očích všech lidí budeš. Faust: S tou podmínkou ti na to přistoupím, ale ten pátý punkt mně odpusť. "Mám vlastní krví se podepsati". Přece nebudu si dělat bolest a řezat své vlastní tělo? Mefistofl: Neboj se, já ti vyssaju tolik krve, co jí potřebuješ, a zcela bez bolesti. Faust: Tu máš ruku moji, ale ať toho nejmenšího neucítím. Mefistofl: Zde hned mám lahvičku, do které krev chytím; tu máš ji. (Ssaje na ruce jeho.)

Pik: Ale počkej, já získám také duši. Za krátko sem přijde sluha Faustův, a toho já dostanu do své moci. Mefistofl: Hahaha! Kašpárka chceš lapit, milý Piku; já se o to nepokouším, neboť o takové dušičky Pluto nestojí. Ale kdybych se i pokusil, nesvedl bych to, neboť ve své hlouposti mají takoví lidé nejlepší zbraň proti našim nástrahám. Pik: Ty bys to nesvedl, výborně, tedy se tím více o to pokusím. Ty ovšem mnoho umíš, ale na takové lidi, jako je Kašpárek, se musí s chytrostí: já mu tu napíšu, jak se duchové vyvolávají, aby to zkusil. Mefistofl: Tys nezhojitelný ve své domýšlivosti, ale buď jist, že ti to zle dopadne, jestli se marně pokusíš a tím peklu hanbu uděláš. (Jde za Faustem do skály.) Pik: On mi té slávy nepřeje. Teď to na cedulku napíšu. Tak, už jsem dopsal - ouha - teď bych byl hnedle také napsal, jak se duchové odhánějí. To musím přeškrtnout a teď cedulku zahodím, neboť už jde. Brrr - (Odletí.)

Faust: Kontrakt je dopsán, čeho ještě třeba? Mefistofl: Jenom podpisu tvého. Faust: Dobře. (Píše.) Ego, Johannes - Hlas anděla: Fauste, Fauste, co děláš, že se čertu zapsat dáš, uvaž vše, ó, Fauste, stůj! Že je věčnost, pamatuj! Faust: Co jest to, péro mi zmizelo - nemám psáti. Mefistofl: Pro samé rozpaky a muky, hle, vypadlo ti péro z ruky, zde jiných per dost, jedno již si rychle vyber, rychle piš! Faust (píše): Ego Johannes do - Hlas anděla: Fauste, Fauste, co děláš, že se čertu zapsat dáš? Na smrt, na věčnost pamatuj, a nepiš dále, Fauste, stůj! Faust: Opět mi péro zmizelo.

Faust: Mefistofle! Mefistofl (v podobě kavalíra): Tu jsem, Fauste! Faust: Už jsem ledacos s tvou pomocí poznal a provedl, a jméno Faustovo je již známo po celé zemi. Přál bych si však poznat také cizí země; kam pak bychom se měli odebrat? Mefistofl: Nejlépe jeti do Portukálu, tam král slaví velmi hlučně už třetí den svoji svatbu, ač je as třikrát tak stár jako královna. Faust: A jest královna krásná? Mefistofl: Velmi krásná, není jí rovné. Faust: Tedy poletíme; nemám vzíti nějakého sluhu s sebou, abych důstojně vystoupil? Mefistofl: Náš Pik pase pořád na Kašpárka, on ho přinese za námi, přijde ovšem mnohem později než my. Faust: Dobrá, a Wagnerovi odevzdám celý svůj dům, aby na vše pozor měl. Pojď! (Odejdou.)

Vystoupí král v průvodu dvořanstva. Král: Vás vítám, dvořané a páni, ku veselému hodování, by svatby naší třetí den byl důstojně též oslaven. Dva první, podle obyčeje, maškarní vyplnily reje, co třetí přinese nám dnes, to bude nejvzácnější ples. Nuž, komoří náš, vyjev směle, co zosnoval jsi přeuměle; co asi v tvojí moudré hlavě nám vylíhlo se ku zábavě.

Komoří: V myšlénkách já se ubíraje, jsem z parku zabočil v stín háje a zde jsem shledal: v stínu skal host divný, cizí poutník stál. Měl černý, dlouhý k zemi šat, tvář bledou, v níž jen oko svítí, a začal se mne vyptávat po vašem dvoru, slyšel zníti až v háj hlaholy plesných trub, jež s královnou váš slaví snub. Než potkalo se slovo v slově, byl srozuměn a pohotově zde ku vašemu zalíbení, udělat slavné představení. Král: Kdo je ten muž a odkud jde? Komoří: Až z Majlantu je, nevím kde to prapodivné město leží. Královna: Ach, na tom pranic nezáleží, jen je-li hezký muž a dvorný a dovede-li bavit nás. Král: Kdo vůči zlatu byl kdy vzdorný? Poslechne na dukátů hlas.

Faust: Mefistofle! Mefistofl: Tu jsem. Faust: Slyšel jsi, co mi král portukálský řekl, jakou potupu mi učinil? Mefistofl: Zcela dobře. Faust: Nuže, slyš, jak se chci za to na něm pomstíti. Ihned mi obrátíš řeku, aby zde tekla kolem hradu do moře, bouři a hromobití způsobíš, všecky mořské potvory mi vzbouříš, a já na nich prohánět se budu, pak mi postavíš na té vodě kuželky, já budu hráti; ale nohu si nesmím omočit, a až král udiven tím vším hlavu oknem vystrčí, ať mu narostou parohy, aby nemohl ani sem, ani tam, až mu, královna vyprosí odpuštění; tak se na něm pomstím. Mefistofl: Fauste! Fauste! Co to žádáš? Což jsem pánem hromu? Což mohu bouři způsobit, řeky obracet? To nejde!

Kašpárek: Kam jen se poděl můj pán? Hledám ho po celém hradě, a ti dvořané se mne nějak bojí, vyhýbají se mi na deset kroků. (Jeden drabant přichází.) Hola, to nejde, aby všichni se tak odstranili a na mne zapomenuli; poslední platí, já dostanu svou diškereci. (Tahá ho za šosy.) Drabant: Odejdeš, ty knote čarodějnická! - (Strčí do něho, až se Kašprárek převalí a odejde.) Kašpárek: Hrome, ty šakulintský štrapante, tak se nakládá s Jana doktora Fausta lokajem? Dobře, že jsem se zdržel, já bych nebyl nechal v něm jediné kosti celé. Ale co je to? Stmívá se, hřmí, a jemináčku, tamhle můj pán odlétá z hradu, a jak se ti strážci na něj zlobí! Ale jen ať se nedají do mne, šakulinte, Kašpárku! To by bylo zle! Kdo by mi odtud pomohl, tomu bych dal, co by chtěl!

Tu všecky krásky starověku, zde soujem půvabů a vděků, o kterých snít můž' smrtelník. Chceš Venuši, a je tu v mžik! Má Semiramis tady stát? Má Dido tebe objímat? Chceš Kleopatru, ze Sáby tu paní s všemi půvaby? Chceš v moři sladkých plamenů snad objímati Helenu? Ten pravzor krásy, jenž jak zoře, slyš, ta na portukálském dvoře jen přelud byla, příšera. Však svou se nyní sázím hlavou, ty Helenu máš uzřít pravou, (Helena přichází.) s ní poznat kouzla veškerá, jež láska chová v hlubině. Hleď, již ti sedí na klíně, jak velebná a přece něžná! viz rusý vlas a ňadra sněžná, jak usmívá se líbezně a jistě přec a vítězně.

Faust: Ó, běž se podívat, který vyhraje. (Pimprle odběhne.) Již marno všecko! Dokonáno mé trápení, než svitne ráno. U mého Wagner pulpitu čte studentům z mých sešitů, dál pravdu hledá bez obtíží, k němu se ďábel nepřiblíží. On s hledáním se spokojí, já chtěl ji mít a obejmouti... Však marno vše - jak po boji. Co pláč? Již musím zahynouti! Pimprle (vrací se): Pane, holubice vyhrála. Faust: Skutečně? Pimprle: Ano, ulítla, a černý pták tam zůstal.

Vomáčka a Čubicár (vystoupí a opatrně se rozhlížejí). Vomáčka: Tak kmotře, bhb, bhb, tady budeme stát. Čubicár (sklíčeně): Ano. Tady budeme stát. Vomáčka: No, kmotře Čubicáre, kde pak se postavíte? Tadyhle, nebo tamhle? Čubicár: Já, kmotře, nevím, já bych raději stál tam, kde je blíž domů. Vomáčka: No, máte na výběr. Postavte se třeba tamhle. Mně je to kolem dokola jedno. Čubicár (postaví se k rohu Faustova domu): A jak pak dlouho tu budeme stát? Vomáčka: No, do jedné, to je jisté, a za hodinu dostaneme každý dukát. Čubicár: Ale já bych rád věděl, kolik je to hodin do té jedné a kolik dukátů dostaneme? Vomáčka: Jak jste kmotr, tak jste hloupý, to přece víte, že je teď devět pryč, kolik je to hodin do jedné? Čubicár: Počkejte, kmotře (počítá na prstech), jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět - to je akorát devět - Vomáčka: Ale, kmotře, tak přece nemůžete počítat, vždyť vy počítáte od jedné do devíti.

Vomáčka: I nechte ho skákat a nevytrhujte mne, já už to měl hnedle spočítáno. Počkejte, devět od dvanácti je pět, jedna od dvanácti je devět, pět od devíti jsou tři. Dostaneme pět dukátů - pět dukátů, jak jsem řekl. Čubicár: A kolik je to, jeden dukát? Vomáčka: Ale kmotře, vy jste zas hloupý! Dukát, to je akorát dukát. Čubicár: A jak to přijde, že jsem ještě jaktěživ dukát neviděl? Vomáčka: Inu víte, kmotře, to je proto, že nemáme zlatou měnu. Čubicár: Ale jděte! A mají jinde tu zlatou měnu? Vomáčka: To víte, že ano, a tam je jim líp. Na př. v Netálii, vždyť jsem tam byl, jak jsem byl na vojně - to je na příklad - kolik tady máme platu denně? Čubicár: No, čtyři šestáky, někdy pět. Vomáčka: No, tak vidíte - tam mají čtyři, pět dukátů, protože mají zlatou měnu. Čubicár: Kmotře, tam bych chtěl - Vomáčka: Jak pak chcete do Netálie, když neumíte německy? Čubicár: Ach, kmotře, kdybych to uměl! -

Faust (u okna): Co pak chcete, ponocný? Kašpárek: Co pak vy tu děláte v domě Jana doktora Fausta? I šakulinte, vždyť je to můj bývalý pán sám. Faust: Tys to, Kašpárku? Těší mne, že jsem tě ještě uhlídal, neboť blíží se již poslední má hodina. Kašpárek: I to snad ne; ale pro všechny případy vzpomeňte si, že jste mi tenkrát v Portukále zůstal dlužen za dva měsíce plat, nemohl byste mně jej zaplatit? Faust: Milý Kašpárku, ještě před hodinou kdybys byl přišel. Ale všechny moje peníze a poklady zmizely, jsem chudší, než jsem kdy býval; najal jsem si dva strážníky a teď jim nemohu zaplatit. Kašpárek: Věčná škoda! Faust: Ale, počkej! Zůstal mi tu ještě plášť zlatem vykládaný a biret; ten ti dám, já ho už nepotřebuji. Kašpárek: I ne, ne! Ona by ta šelma ďábelská mohla zrovna přijíti a sebrati mne na místě vás; raději vám to odpustím a těm hlídačům se postarám o výplatu. Faust: Děkuji ti, Kašpárku; co pak jsi dělal celý ten čas? Kašpárek: Ihned po našem odjezdu z Portukálu stal jsem se zde ponocným. A co pak jste tropil vy?

8. výstup. Hausknecht (hned ho plácne): Vos vilst? Čubicár: Ach, bože, on na mne pošle Němce, já německy neumím, a kmotr tu není. Hausknecht: Óbe, vos vilst? (Plácne ho zas.) Čubicár: Pantatínku - prosím - prosím - já bych chtěl od té stráže ty dukáty. Hausknecht: Vos, dukátn hóbn? Čubicár: Tak, tak, dukáty. Hausknecht: Klajch! (Plácne ho.) Tó host! Ajn - cvaj - traj! (Odejde a bouchne dveřmi.) Čubicár: Takhle vypadá ta zlatá měna? To jsou ty dukáty? To bych také nebyl stál, kdybych to byl věděl. Tu jde kmotr. Když jsem já byl bit, ať dostane také.

A. K.